Eliška Dušková studuje obor kriminologie v Cambridge. Za téma své diplomové práce si zvolila zkušenosti dětí a mladých lidí s uvězněním rodiče.  Šla do toho ale po hlavě. Výsledkem je unikátní poznání o vnímání uvěznení rodiče dětmi v jednom českém dětském domově.

Čeho se týkala vaše diplomová práce v oboru kriminologie? Jaké otázky si vaše práce kladla? Jaké otázky byly kladeny dětem?

Moje diplomová práce v oborou kriminologie se týkala zkušeností dětí a mladých dospělých s uvězněním rodiče. Většina dětí a mladých dospělých v mém výzkumu žije dlouhodobě v dětském domově, je tedy v institucionální péči. Kromě dětí a mladých dospělých jsem také promluvila s dvěma dospělými – jedním vychovatelem a maminkou (v případě dvou dětí, které po uvěznění otce zůstaly ve své původní rodině). Cílem práce bylo zjistit jaké jsou zkušenosti dětí a mladých dospělých s uvězněním rodiče. Hlavní otázky, které si má práce kladla byly tudíž kupříkladu: zda by tyto děti a mladí dospělí rádi sdíleli svůj názor když jde o rozhodnutí týkající se uvěznění jejich rodičů a tato rozhodnutí přímo ovlivňují jejich životy, a jakým způsobem by své postoje případně rádi sdělili; zda byly jejich názory na rozhodnutí, která je ovlivňují zohledněna, případně jak a kým; jaké jsou jejich myšlenky a potřeby ve vztahu k uvěznění rodiče; jaké si myslí, že mělo uvěznění rodiče dopady na jejich dosavadní život, a v neposlední řadě jaké jsou v České Republice institucionální přístupy a řešení ve vztahu k dětem a mladým dospělým s rodiči ve vězení. Vzhledem k nedostatku výzkumu v této oblasti v České Republice jsem pro svou práci použila již existující otázky z malé skotské studie zabývající se zkušenostmi dětí s uvězněním rodiče. Otázky byly samozřejmě především orientační, a za dobré považuji, že byly rozděleny do několika kategorií podle věku dětí.

Jak složité nebo snadné bylo dostat se k cílové skupině, tedy dětem odsouzených rodičů? Byly děti ochotné hovořit? Jak byly staré?

Dostat se k cílové skupině nebylo vůbec jednoduché – a to mě ve výsledku potěšilo. K dětem a mladým dospělým z dětského domova jsem se dostala skrze strýce, který v daném domově pracuje jako vychovatel. Paní ředitelce dětského domova jsem zaslala email, na nějž nejdříve vůbec nereagovala, tak jsem se rozhodla jí zavolat. Sdělila mi mimo jiné, že nemá příliš dobré zkušenosti se studenty, mnozí prý pouze pošlou dotazník. Byla potěšená, že přijdu osobně a vstřícná byla zejména proto, že je v dětském domově můj strýc zaměstnaný a byl ochotný se mnou spolupracovat (tedy na mě dohlédnout). Kontaktovala jsem také sdružení Za Branou s prosbou o spolupráci při shánění participantů, i tam jsem byla prověřená, zda vím, co práce s takovými lidmi obnáší a jsem si vědoma jejich reality. Takový přístup signalizuje, že se k dětem a mladým dospělým s uvězněným rodičem nedostane jen tak někdo, jako populace jsou takoví lidé pochopitelně chránění.

Všechny děti a mladí dospělí byli ochotni hovořit; délka rozhovorů se samozřejmě lišila v závislosti na věku a povaze jejich osobní zkušenosti s uvězněním rodičů. Je ale nutné podotknout, že rozhovory jako takové nebyly jedinou výzkumnou metodou, kterou jsem použila. Děti a mladí dospělí byli ve věkovém rozsahu 3-26 let. To je proto, že děti mohou v České Republice zůstat v dětském domově až do věku 26 let (pokud studují).

Jaký zážitek/zkušenost pro vás hovory s dětmi byly?

Rozhovory s dětmi, mladými dospělými, vychovatelem i matkou dvou dětí pro mě byly silným zážitkem. Na všechny účastníky výzkumu často myslím, a doufám, že se jim daří dobře. Pevně doufám a těším se, že se s některými z nich v létě setkám. Děti a mladí dospělí v dětském domově byli neuvěřitelně přátelští, sdílní a já se díky nim po celou dobu výzkumu cítila velmi dobře. Moc mě bavilo s nimi trávit čas i mimo rozhovory. Byla jsem ráda, že mi má zvolená metodologie dovolila usilovat s participanty o nehierarchický vztah, a tudíž mít umožněno odpovídat na jejich otázky týkajících se osobní sféry mého života. Věřím, že tím, že jsou rozhovory interakcí mezi více stranami, je důležité, aby obě strany byly ochotny sdílet své osobní postoje a zkušenosti. Nebylo by mi příjemné odmítnout s dětmi během výzkumu něco sdílet pokud by se ptali. Bylo by to hloupé i proto, že znají dobře rodinu mého strýce a jistě tento fakt podpořil i jejich důvěru ve mně jako v člověka.

Obecně byly všechny rozhovory cennou a příjemnou zkušeností, která ve mně posílila nejen oblibu kvalitativní metodologie jako takové, ale i touhu dále se věnovat problematice rodin vězňů a třeba tak napomoci, aby byly jejich zkušenosti s uvězněním rodinného příslušníka o něco snesitelnější.

Jaké odpovědi tedy u dětí převažovaly a proč? Mění se jejich postoje k rodičům s věkem?

Pro mnoho dětí a mladých dospělých v mém výzkumu bylo těžší zvyknout si na život v institucionální péči než zažít uvěznění rodiče; zejména starší participanti se obávali především o svou budoucnost po odchodu z dětského domova. Mnoho z nich zažilo již nějaké existující znevýhodnění před nástupem rodiče do výkonu trestu - například socio-ekonomické nebo s uvězněným rodičem před jeho uvězněním nežili (jinými slovy již třeba byli v institucionální péči), takže samotné uvěznění rodiče na ně zdaleka nemělo takové dopady jako přesun do dětského domova.

Mnoho dětí a mladých dospělých nemělo tušení, jaké jsou důvody uvěznění jejich rodiče – a většina by ráda věděla více. Byly však i tací, kteří vnímali, že jsou nedostatkem informací chránění. Každopádně se dá říci, že pro většinu dětí a mladých dospělých v mém výzkumu byl uvězněný rodič v jejich životě důležitý, a mnohdy o nějakou formu vztahu/kontaktu s ním velmi stáli. To ostatně signalizuje i fakt, že většina by u soudu rodiči svou případnou výpovědí ráda pomohla (a to bez ohledu na kvalitu vztahů před uvězněním).

Děti a mladí dospělí, kteří rodiče ve vězení navštěvovali, nebyli s návštěvami spokojení. Všichni se shodli, že ve vězení je hluk, který nenahrává adekvátní mezilidské interakci. Také měli nepříjemné pocity spokojené s bezpečnostními opatřeními ve vězeních; cítili se "podezřelí“. Dalo by se tedy říci, že v souladu s existující literaturou označovali prostředí českých věznic za nepříliš vstřícné pro rodiny. Naopak však díky pandemii zavedené Skype hovory považovali za dobré.

Mnoho dětí a mladých dospělých v mém výzkumu se s uvězněním rodiče vyrovnávala zaměřováním se na své koníčky; někteří věřili, že vězení může mít na uvězněného rodiče pozitivní vliv, nebo jim ve zvládání situace pomáhala naděje ve společnou budoucnost s rodičem po jeho návratu z výkonu trestu.

Zajímavé je, že mnoho dětí a mladých dospělých z dětského domova nevnímalo uvěznění rodiče jako stigmatizující – považovali se za nezávislé jedince, kteří nenesou zodpovědnost za činy svého rodiče. U rodiny, kde děti zůstaly v původním domově a žily s maminkou, to bylo jiné.

Je však důležité zmínit, že toto jsou jen některé závěry z mé práce, a hlavním zjištěním je, že zkušenosti českých dětí a mladých dospělých s uvězněním rodiče jsou heterogenní. Rovněž se lze domnívat, že se postoje dětí a mladých dospělých k uvězněnému rodiči s časem mění a vyvíjí. To lze demonstrovat na případě jednoho z účastníků výzkumu, jehož rodič putoval do vězení za závažný trestný čin spáchaný na dítěti samém. Pouto tohoto participanta k uvězněnému rodiči bylo v mladším věku velmi silné, později se jeho pocity měnily s věkem až dosáhli nějakého neutrálního vyrovnání.

Jak výzkum zapůsobil na vaše původní představy? Bylo něco jinak, než jste si původně myslela? Překvapilo vás něco?

Byla jsem připravena na to, že děti vězňů jsou velmi zranitelnou skupinou v rámci populace a mluvit o rodičově uvěznění pro ně může být psychicky velice náročné. Ve výsledku si myslím, že jsem z rozhovorů o prožívání uvěznění rodiče byla více emočně ovlivněná já než děti v mém výzkumu. A ač jsou takové děti bezpochyby v nelehké situaci, můj výzkum ukázal, že jsou často velmi silné, a je pro ně důležité, aby měly svůj hlas. Rády by byly vyslyšeny, když jde o rozhodnutí, která je ovlivňují. Určitě nejsou dobrovolně pasivními oběťmi systému, jsou spíše v současné době oběťmi tichými.